Reklama
 
Blog | Petr Jelínek

Rána vedle

Před 20 lety bych už žít nechtěl, přesto i dnes mne příjemně mrazí, když vzpomenu na úžasnou atmosféru odvážných koncertů českých písničkářů nebo na přehrávané nekvalitní záznamy jejich koncertů. Například Jaromíra Nohavici.

Probíhala 80. léta 20.století a komunistický ráj se zatím jen pomalu hroutil. Bylo načnuto.

 

Kolik, že u nás bylo komunistů?

Kolik, že u nás bylo policajtů? Kolik jich pracovalo v StB?

Reklama

Kolik, že u nás bylo milicionářů?

Kolik u nás pracovalo bachařů?

Kolik lidí dobrovolně práskalo bezpečnosti? Kvůli výhodám z toho plynoucím?

Kolik tu bylo veksláků či jiných šejdířů, kteří umějí proplouvat kdejakým státním zřízením?

Kolik z nás se jen tak vezlo?

 

Nohavica nepatřil do žádné z těchto skupin. Nepatřil mezi komunistickou elitu a její mocenské soustrojí, která už ani nebudovala komunistický ráj, jen své výhody. Nepatřil mezi policajty, kteří mohli bezdůvodně zmlátit nepohodlného vlasatce či zabavit zakázanou nahrávku. Nebyl v lidových milicích, pojistce lidově demokratické, nedemokratické vlády. Nebyl bachař, který mohl bezdůvodně šikanovat politické i jinak nesympatické vězně. Nepatřil mezi dychtivé donašeče státní bezpečnosti. Nepodepsal antichartu. Nebyl beztvárný občan, kterému je vše jedno a který okrádal raději stát než rodinu.

 

Nohavica psal odvážné písně, které dodnes oslovují idealisty. Plnil koncertní minisíně, kde jsme zažívali chvíle svobody v nesvobodném státě. Plní koncertní síně dál, vtipnými a melodickými písničkami. Našel svá témata i po převratu, který přinesl svobodu a přetavení předrevolučních darebáků v ty porevoluční.

 

Máme nové tisíciletí.

 

Zažíváme dobu, kdy můžeme říkat, co chceme, jezdit, kam chceme, číst co chceme. Přesto je to doba pro některé dost zlá, doba, která přináší své nespravedlivosti, proti nimž má cenu psát. Třeba písničky. Doba, kdy lidé umírají hlady, u nás mrazem na lavečkách před nádražím. Doba, kdy lidé ztrácí domovy, někteří kvůli „potřebě“ budování krásného nového světa. Doba, kdy ti méně přizpůsobivý z nás jsou šizeni nikoli již vládou komunistickou a červenými slogany, ale vládou demokraticky zvolenou a slogany reklamními. Doba, kdy nepřijdeš na mizinu zaostáváním celé společnosti, ale rozmanitými reklamními podvody. Doba, kdy mizí celé ekosystémy, nejkrásnější krajina je krájena silnicemi. Doba, kdy známí neumírají v lágrech či při přechodu zakázané hranice, ale při přechodu silnice pod koly příliš rychlých automobilů. Doba, kdy neubylo těch, kteří se obohacují na úkor všech ostatních, těch, kteří se nezměnili, jen opět naplno využívají novou dobu.

 

Nespravedlivosti je všude kolem nás dost, proč tedy Jaroslav Hutka nepíše o novodobých lumpech? Není zbytečné psát o odvážném, který jen podlehl opakující se šikaně zločinného systému? Nohavica nebyl tak statečný jako někteří jiní písničkáři. Copak je to málo?