Nepostím se bezmyšlenkově, držím se brožury, co vypadá dost stupidně, přesto se jí držím.
Den před půstem jíst velmi střídmě. Daří se až do večera, kdy si vzpomenu, že jsem pozván na liškovej guláš k tetičce. Tam musím, chodím tam ostatně rád, ale dokonale mi tu mou přípravu rozhodil, tak se později večer nevyhýbám ani pamlsku, čímž jsem mizérii v přípravě dokonal.
Pět dní nejíst. Proč to nezkusit.
Hlavně klid, žádný stres. Ale jak toto zařídit? Učení, přípravy, dětičky…
Vykliďte si lednici a zbavte se lákadel. V práci to ještě jde, ale doma mi to žena zavařuje, když dětem vyvařuje. Ony musí jíst a jsme zvyklí pojídat spolu. Já společensky lžičkou lovím zeleninový vývar bez soli a kousků čehokoli. Pak se vytrácím, přece jen je lepší to jídlo nevidět. Nejvíc mne o víkendu mučili štrůdlem, který provoněl celý byt na několik hodin.
Důležitý je klystýr. Na to já nemám. Zkouším alternativní průjmový rostliny. Zabírá vyždímané kyselé zelí – tedy ta šťáva a rozmiksovaný a přecezený listí z aloe, která nám roste v květináči. Možná to není aloe vera, ale aloe jsou všechny, skoro všechny, podobný. Doufám. Samotná šťáva ze zelí nezabrala, tak jsem přibral ten sukulent. To fungovalo.
Žádný namáhavý pohyb. No jo, ale došlo nařezaný dřevo. Tedy pár hodin řezání dřeva, který musím nařezat, aby bylo teplo. Dřevo jsem taky slíbil dětem, naše nejmenší je do řezání dřeva zamilovaná, teď je to její nejoblíbenější činnost venku. Tak řežeme spolu, jenže teď ji musím nutit, že už toho řezání je přece dost. Já toho mám dost. Jinak se mi daří fyzicky lenošit.
Tři litry tekutin denně lze dodržet. Jen první den jsem to nějak nestíhal, takže pobolívala hlava. Hlavně měnit tekutiny – čaje, džus, citronáda, voda, minerálka, zeleninový vývar, kombucha a žitný kafe. Může se kombucha a žitný kafe? V brožurce nic. Nic mi to nedělá. Vypití tří litrů (a nemyslím pivo) vyžaduje dost soustředění, ale skvěle zahání hlad.
Tedy už jsem držel půst třikrát, ale nikdy jsem rady brožurky nedodržel a vydržel maximálně 4 dny. Naposled nedobrovolně na podzim, když jsem ve Vietnamu chytil úplavici. Ta mne propláchla dokonala a jíst jsem také dva dny nebyl schopen. To ale nepočítám. Předešlé hladovění bylo náročnější, pět dní mi nešlo dodržet. Tentokrát jde vše vskutku hladce, i díky té brožurce na zhubnutí.
Zhubnout rozhodně nechci.
Co to přineslo? Pocit mám dobrý. Člověk si ověřuje, že je schopen pár dní nejíst, nic se neděje. Lze i pracovat. Ruka ale bolí dál. Měl bych být totálně odjedován, je fakt že naposled jsem po několikadenním půstu před dvěmi lety nedostal v zimě běžné chřipky jako obvykle. Uvidíme.
A nepříjemnosti?
Ano i ty jsou – hlad je nepříjemný občas. Stále chodím čůrat. A toho vysvětlování, že fakt nemůžu na oběd, na pivo. Strach mámy, co to zase zkouším. Vůbec je běžně rozšířen názor, že bez jídla se vlastně nedá vydržet. Přitom při nemocích také nejíme. Dětem to vysvětlit tak, aby rozhodně nechtěly půst zkoušet, že to není ještě pro ně, ale tak, aby si zas nemyslely, že jsem zešílel.
Jezdím do zemí, kde lidé trpí občas hladem. Jsou zvyklí nebo chudobou nucení nejíst. Občas je to nepříjemné, vím, že nemůžeme všem pomoci. Jindy člověk přemýšlí, kdy ti pastevci vlastně jí. Ti v Jemenu například, když nás provází, vydrží celý den bez jídla, my nabaleni svačinkami bez jídla nevyrazíme. Je dobré vědět, že jsme geneticky vybaveni chvíli nejíst, tak jako oni.
A je také dobré vědět, že hladovět nemusíme a i když se nám nevede kdovíjak. Přece se tady na Moravě máme skvěle.