Mně to vadí a naštestí nejsem sám. Vadí nám pokácení staré hrušně, staré mandloně, starého ořešáku, staré třešně, staré… Protesty se šíří, chystáme dopis rektorovi, zjišťujeme legálnost zásahu proti minulosti, chystám článek ve studentském časopisu LEF. Chtělo to zamezit blbosti přímým protestem, to jsme nestihli. Starým pokáceným stromům takto již nepomůžeme, snad dalšímu kácení, které by se mohlo rozšířit také do přiléhajícího arboreta univerzity, které se šíří jako epidemie hlouposti.
Magdalenka je odrůda hrušně pěstovaná již v roce 1628 ve francouzských zahradách. Vzácná stará odrůda hrušně s drobounkými hruštičkami kvete hned po třešních na začátku jara. Jindy než ostatní hrušně. Spadené citrónové plody jsem nosil domů dříve než plodila naše letní jabloň. Již 10 let. Loni naposledy. Lidově se jí říká také Citronka, Madlenka, Markytka, Zelinka, u nás na Moravě také Ranička nebo Pražka. V roce 1919, kdy univerzitní areál vznikal, musela být mladým stromem, který přečkal výstavbu univerzitního areálu. Možná zde rostl již za Rakouska – Uherska v zahrádce na kraji Brna. Nebo byla vysazena ve výročí konce první světové války okrašlovacím spolkem nové zemědělské univerzity?
Mandloň byla další vzácností univerzitní zahrady. Kolik ze studentů zemědělské univerzity zná tento jihoevropský strom z blízka. Mandle zná každý, dnes se vozí navzdory logice a zdravému rozumu díky dotacím do amerického zemědělství až z Kalifornie. Ale její sněhobílé květy znáte? Kvete ze všech stromů nejdříve, ještě dříve než růžově kvetoucí meruňky. Je pastvou pro naše oči brzyčky na jaře, pro včely cennou potravou. Starý strom byl údajně proschlý. Fotografie, které jsme sehnali, ukazují stáří v plném květu.
Starý ořešák, jehož plody jsme sbírali hned před menzou. Je příjemené mít kus venkova ve městě, kousek zahrádky v prostoru univerzitním. Nikdy mně nenapadlo, že by na mne spadla jeho větev. Ve větru si dávám pozor, jindy pád nehrozí. Stačil malý zásah, který by zkrátil staré delší větve. Starý strom by mohl ještě desítku let dávat plody a stín. I ten byl odsouzen necitlivým dendrologickým posudkem, který nemá úctu ke stáří.
Nedávno jsem psal o našem univerzitním zemědělském podniku, kde ani na kousku půdy nepěstují staré odrůdy, vyjma ovocných sadů. Kam se poděl koukol, hlaváček letní a další překrásné plevele, které staré odrůdy a dřívější způsoby pěstování doprovázející? Kde je přírodě blízké – ekologické zemědělství? Není. Podobný vztah k přírodě a stáří panuje v areálu školy. Zatímco staré univerzity v Anglii se pyšní starými stromy a úzkostlivě je podepírají, my nejsme schopni pomoci ani stoletým. V areálu školy vládne ještě středověk.To v univerzitním lese už stáří ctíme, lesníci se naučili nechávat výjimečné staré stromy k zetlení, 8% území tvoří lesní rezervace. Ještěže tam nikomu nevadí padající větve!
Maličké hruštičky, jakoby v hroznech, mandle, co někdy ani nedozrají, a ořechy, co padají až za podzimních plískanic, už možná neuvidíme.
Přibudou další jehličnany a zarovnané řádky tulipánů podle plánů kreslených ne v zahradě pod sluncem, ale na počítači.
My nespokojení ale chceme obdivovat stáří stromů.
Přesto je už nezachráníme. Měli bychom ale skrz spolkovou činnost chování v našem společném prostoru hlídat. Aby zas architekt od počítače neodepsal kus přírody a naší historie.