Jezdím dost pomalu. Našemu Jirkovi vadí, když nás předjíždějí rychlejší auta. Já jim to přeju, a Jirku chápu. Pamatuji se, jak jsem jako malý kluk počítal, kolik náš táta předjel aut. To ještě nebyla hotova dálnice Brno – Praha a Lada kombi bylo silné auto. Jezdili jsme i stodeset. Já sám předjíždím málo, po dálnici nejezdím, ploužím se venkovem. V každé obci brzdím na padesátku, mám k tomu důvod. Spomaluji tak rychlejší vozy, kteří spěchají obec neobec.
Máme v rodině právníky, kteří bydlí daleko, což je nutí se rychle přesouvat na obrovské vzdálenosti. Jezdí svižně, často nás udivují zlomkem času, který jim trvá přesun na chalupu. Zlomkem času, jež jízda zabere nám. Dívné je jen to právní vědomí, že právníkům je zcela ukradeno, že porušuje zákon, při takové rychlosti prakticky celou cestu. Mimo obec je mi to skoro ukradeno, chtějí-li oni i druzí jezdit rychle a riskovat život. Občas rychlá auta přejedou cyklistu, chodce, způsobí havárku, ale většinou si způsobí potíž sami. Nedávno rychlý řidič z protisměru zmrzačil mou kolegyni, jemu se v silnějším, rychlejším a bezpečnějším voze nic nestalo. Každý řidič je potencionálním … , může na silnici někoho zabít.
Rychlou jízda mně více vadí v obcích. Také bydlím v obci, dnes je to tedy městys, který je plně průjezdný. Protože byly prioritou silnice a ne chodníky, mé děti musí zvládnout kousek do školy po silnici. Běžně nás mine automobil řítící se zde osmdesátkou, možná ještě rychleji. V obcích je rychlá jízda zločinem a policie naprosto selhává. Kontroluje rychlou jízdu jen nárazově a v místech pro ně pohodlnějších. A trestné body rozdává nerozdává. Byť je bezpečnost hlavním a nejlogičtějším důvodem dnešní „padesátky“ v obcích, jde také o znečištění hlukem. Rozdíl mezi patesáti- a sedmdesátikilometrovou rychlostí je propastný, vážíme-li hluk. Spěchající řidič tak nejen hazarduje s životy pomalejších spoluobčanů, znečišťuje naše společné prostředí také hlukem. A nejen hlukem.
Ale nejsme na tom naštěstí nejhůř. Před čtrnácti dny jsem se vrátil z Ukrajiny. Náš autobus jel přiměřeně jen v obcích moravských, na Slovensku se jelo rychleji a předepsanou rychlost řidič ignoroval zcela na Ukrajině. Tam neplatí ani přechody pro chodce, přejít silnici lze jen na vlastní nebezpečí. Ještě dál na východě, ve Vietnamu, kde jsem krátce pobyl v březnu, neplatí ani dopravní předpisy, jen právo silnějšího. Jen pomalu si auta ve větších vietnamských městech zvykají na semafory, na venkově má absolutní přednost nákladní auto. Před osobním, motorkou, kolem i chodcem. Nehody však nebývají smrtelné, jezdí se pomalu. Když jsem přiletěl z Hanoje uprostřed noci, najal jsem si taxi z letiště na vlakové nádraží, abych stihl rychlík do Brna. Jeli jsme přes tichou noční spící Prahu vysoko přes stovku. Klid noci narušovaly jen rychle jedoucí auta, my. Nespěchal jsem tolik, jen jsem neměl odvahu říci řidiči, aby přibrzdil. Nadával na policii, která mu klade v podobě radarů překážky. Stěžoval si, že je těžké zapamatovat si místa, kde radary jsou. Měřených míst jsme minuli několik, můj řidič zbrzdil na padesát, aby se ručička pak zase rychle vrátila na stodeset. Dobře, že radarů přibývá, jednou snad jejich počet převýší paměť řidičů taxi.
U nás ve Křtinách policie rychlou jízdu nesleduje, zato obecnímu úřadu zabránila zúžit vozovku tak, abychom mohli vybudovat chodník kudy vedeme děti do školy a na autobus, kudy se staří lidé vydávají do kostela a na nákupy. Mladí jezdí raději autem. A tak ohrožují nás ostatní. U nás ve Křtinách je policii vidět hlavně u havárek. Protože se jezdí rychle, sousedi již přestali opravovat zídku, kde jim každý rok skončí několik osobních automobilů. Někdy i nákladní. Řešením by bylo přetrasování silnice nebo kruhový objezd s černou dírou uprostřed. Jenže komu by pak policie dávala trestné body.