Úplně mokrý věci jsem rozložil po pokoji hotýlku, na záchodě postavil stan,
každičké místo jsem využil k sušení nasáklého oblečení, peněz, poznámek,
spacáku, foťáku, mapy, kreditky, povoleni ke vstupu do Vientamu, letenky… Prsty jsem měl rozedraný o trnitý liány a ostružiny, ani malé ranky se v tom vlhku nechtěly hojit, svědí. Mám za sebou čtyři dny v
jihovietnamském pralese, v dešti a potřebuji se dát zas do pořádku.
Vrátil jsem se do pralesa k Dalatu, kde jsme před 10 lety byli s Gregem a
Sovětama. Tehdy les ještě chráněn nebyl a my měli strach, že z něj nic nezbude. Kávové plantáže, cenné dřevo, hlavně dřevo. Za deset let se nic moc se nezměnilo, naštěstí. Jen z lesníků jsou rangeři nového národního parku, ochránci přírody, kteří jej budou hlídat. Do parku nechodí zatím vůbec turisti, protože se tam prakticky nedá dostat, tedy bez šrámů z druhotnýho lesa, přeskakování potoků, lopotou. Cesty tu nejsou a další zařízení, čím je turistický ruch živen, také ne. Do parku nechodí tedy ani rangeři, jen tu a tam provázejí nějaký vědecký tým.
Po dvaceti kilometrech na motorce a desetikilometrovém pochodu jsem byl tam a rozhodl se, že vyjde-li jídlo, zůstanu co nejdýl. Horskej prales hostí krom řady listnáčů obrovské borovice, z nich největší mají obvod přes šest metrů a přes 40 metrů výšky. Naposled jsem je měřil lanem a při výstupu do korun zjistil, že je tam úplná zahrádka orchidejí, desítky druhů. Pod borovicemi podivný hřiby. Rostou tu ale hlavně různý magnolie, fíkovníky a hlavně duby. Ty ale nemají vlnitý listy jako u nás a jejich kůra je naopak hladká, aby z ní lehce stékala voda. Hned první den se mně promočily goretexové boty a našly mne pijavice, mrzuté bylo ale hlavně potkávání s muchničkami, a to i v noci (prolezou sítí ve stanu).
Poslední dva dny jsem musel rozdělávat stan i na oběd, abych se převlékl aspoň na chvíli do suchého, zahřál se ve spacáku (v tropech!), podíval se pomocí GPS, kde asi jsem a ze stanu něco nafotil. Jinak jsem se mohl spoléhat jen na mechanické přístroje, tedy hlavně buzolu. Ještě že jsem ji vzal.
Zapomněl jsem nůž v hotelu. Dost by se hodil. Druhej nůž už nemám týden, zabavili jej na
letišti, nechal jsem jej omylem v příručním zavazadle (po kolikáté se mi to už stalo!). Nevzpomněl jsem si, jak funguje výškoměr.
V noci mne vyděsil příšernej řev. Co to bylo? Ráno ticho, jen kapky deště.
Vyplašil jsem malého hada. Nic nechtěl.
Přišly se podívat také opice, starej opičák s dlouhými bílými fousy hrozně ječel a házel po mně klacky. Ale z uctivé vzdálenosti.
Ptáci se jen tu a tam mihli, v dešti jsou dost málo vidět, také dávají přednost slunečnému počasí. Zato pijavek a muchniček jsem si užil dost.
Jedna pozemní orchidej připomínala tu, co nám kvete doma.
Dvě silné bouřky během čtyř dnů. Stan vydržel, je ještě dobrej, neprotrhly jej ani žaludy, co neustále v dešti padaly. Je patnáct let starej, váží jen dvě kila, podlážka již nefunguje, ale celta ano. Rozbil jsem tyčku, ale dala se spravit.
Jak fotit, když furt prší? Zkoušel jsem přenášet stan a fotil z něj, ale brzy jsem to vzdal. Pralesem se dá vcelku dobře chodit, ale ne se stanem v ruce, to ne. Už vůbec ne v členitějším terénu, kterej je přirodovědně zajímavej. Neprůchodnej je sekundární les, ten u cest, kde lidi pravidelně berou dřevo. Tam roste všechno trnitý, co na planetě sehnali. Hodila by se mačeta, ale kdo by ji měl tahat?
Sirky, mobil a GPS se mi podařilo uchránit suché. Pas, peníze ani vstupní povolení a letenku ne. Uvidím na hranici.
Pro příště: Když řve tygr (nebo to byl medvěd?) a nechceš být jeho potravou:
– zapni mobil, rocková hudba ho vyplaší,
– bojí se světla, baterka musí být dobře nabitá,
– bojí se ohně, sirky musí být v suchu, někde po ruce, ve slipech je najdeš rychle, nachystanej vařič s lihem, jen zapálit,
– buď připravenej hodně řvát, to by ho taky naštvalo.
Když jdeš kolem domorodého stavení:
– drž v ruce hůl či klacek na psy,
– stačí i když se jakoby sehneš pro kámen, psi utečou,
– to stejné platí na domácí buvoly či krávy, fígl s kamenem také znají. Když chceš vyzrát na komunismus a byrokracii ve Vietnamu:
– vyhýbej se jakémukoli úřadu, skoro vše lze zařídit tržní větví jejich socialismu. Víza jsem sehnal za poloviční cenu a na počkání (jinak trvá minimálně týden) přes internet, i když mi tu na ambasádě i cestovky shodně tvrdily, že to nejde.
A pak jsem hladovej a zbědovanej vylezl na cestu. Aby zafungoval mobil, musel jsem se nejen vymotat z pralesa, ale vyjít na odlesněný kopeček za cestou. Thiep měl o mě už strach, zavolal jsem o den později. Jídlo vyšlo akorát. Když mne Thiep i s motorkou vyzvedl, měl jsem po dni hladovění pořádnej hlad. Čekal mne s pořádnou svačinou, asi to tušil. Zhltl jsem dvě plněný bagety i moučník a u hotelu si ještě zašel na oběd. Zítra mne veze k moři, kde se budu den hojit.