Hlína je levná technologie příštích staletí. My využíváme staré vepřovice z bouraček. Také se jim říká kotovice. Výborný recyklát z domů, jejichž majitelé vyhazují hliněné cihly a nakupují pálené. My je naložíme, složíme na zahradě, necháme rozpustit na dešti, pak přejít mrazem. Po přesití z nich matláme omítky tak, jak to dělali naši prapředci. Hlína se míchala se slaměnou řezankou (někde s trusem dobytka) a pískem a používala na zdění i omítání. My místo kopyt dobytka používáme vrtačku, ale slámu už musíme vmíchat ručně. I nožně. To z toho důvodu, že se sláma na vrtačku přilepí a ta se zastaví.
Hliněná směs se nahazuje rukama, na rozdíl od vápna či cementu jim to nevadí, nepraskají, nebolí. Je to příjemné. Jemnější vrstvy omítky na rovném podkladě se nanáší podobně jako klasické omítky. Na části mlýnice necháváme boulovatý povrch tak, jak kopíruje balíky slámy, které tvoří přepážku – zeď s naším bytem. Tam hladíme dlaněmi, nejsvrchnější vrstva vyžaduje nejjemnější písek a pečlivě přesívanou hlínu. Modelujeme oblouky kolem rohů místností, zaoblené jsou také parapety oken. Na dvou stěnách jsme vymodelovali hliněné reliéfy, pro radost.
Baví to i děti. omítly si svůj dřevěný domeček, snad jim hlíněný obal nespadne, musím jim tam dodělat stříšku.
Někteří lidé nemají čas patlat omítky, protože pracují tvrdě. Hlíněné omítky mohou mít dnes i oni. Poptávka po zdravějším bydlení donutila první stavební firmy dovážet pytlovanou hlínu z Rakouska a kdovíodkud ještě. Začínají se vyrábět i u nás na Moravě. Hlíněné omítky jsou pak srovnatelně bezchybné, rovné, ale ne již levné. I tak jim sluší zaoblené rohy zdí a výklenků oken.
Čtyřicet mladých lidí si chtělo zkusit vrátit se do budoucnosti, nahazovat materiálem našich babiček, a našich pradětí. Učil nás to kamarád Marek Vlček, který opravuje staré památkové domy na Hané, sám v hliněném, památkově chráněném domě bydlí v Lysovicích. Vypadá to, že hliněných domů bude zase přibývat, vždyť jsou tak krásné.