Chybí nám zkušenost s přírodou ryzí, nedotčenou. Takových míst je u nás málo a málokdo je navštívil. Ve středoevropských podmínkách se pralesy příliš nedochovaly, musíme vyjet do hor nebo lépe až do slovenských či rumunských Karpat, abychom les viděli v podobě, která vzbudí úctu. S obrovitými stromy, které nikdo nesázel, porostlými mechem a lišejníky. Zmlazení všech dřevin zaručuje dostatečný počet predátorů, kteří udržují stavy býložravců na přirozené úrovni. Takový ekosystém lze obnovit, chce to jen čas a menší a menší zásahy.
Před třemi lety jsem psal o vietnamském národním parku nedaleko Dalatu. Týden pršelo a les všechen ten příval tropické vody vstřebal. Zvládl by i víc. Každý krok v nasáklém pralese rozhoupal okolní půdu. Tisíce dutin po uhnívajích kořenech, mechy, lišejníky i hluboká tropická půda chrání nižší polohy před rychlým přívalem vody. O rok dříve jsem prošel jiný park v severním Vietnamu – Cuc Phuong na vápenci. Skvost s minimálně narušeným lesem a se stromy až 60 metrů vysokými, 3 metry tlustými. Na takové zážitky se nezapomíná a takové prostředí musíme podporovot, alespoň někde. Obrovské stromy dříve rostly i u nás. A zase mohou. Je třeba hýčkat přírodní lesy v rezervacích poloh vyšších i těch nižších. Mnohé z nich se jen postupně budou k přírodním podmínkám navracet. Jen je nechat. K tomu slouží národní parky a v menší míře i přírodní rezervace.
Kousek od známé Býčí skály v Moravském krasu máme 50 metrové jedle, dokonce i buky se blíží této výšce v několika přírodních rezervacích. Ještě před 50 lety se tu těžilo dřevo, ještě před 100 lety byla část dnešní rezervace vypasená dobytkem hnaným všude kolem cest a lidských osad. Přísným bezzásahovým režimem už dnes má člověk pocit nedotčené přírody, jakýsi obdiv před přírodními živly je tu hmatatelný, na dosah a vhodně položenými chodníky lze vskutku i osahat. Desetitisíce turistů obohacují obce v okolí, málokomu bezzásahový režim na 10% území severně od Brna vadí. Nejdná se přitom o národní park, ale podstatně obydlenější a mírněji chráněný Moravský kras. V méně osídlené šumavské oblasti musí národní park přinést obcím časem to stejné. Jen je třeba jej uchránit proti záměrům, které chtějí přírodu nahradit něčím jiným, rychleji zpeněžitelným.
Boj o Šumavu je smutným nepochopením přírodních zákonitostí, neznalostí přírody bez vlivu člověka. Pro přírodu není kůrovec problém, pro lidi ano. Příroda si poradí sama, nás k tomu nepotřebuje. Na chybnou výsadbu monokultur smrku v minulém století v místech, kde dříve rostl i buk a jedle, po sto letech zákonitě doplatíme. Oslaben
é staré stromy odumřou, ať chceme nebo ne. Motorová pila je jedním možným řešením, po němž zbudou holiny, které jsou pro půdu i mladé stromky katastrofou. Některé zdravé stromy padnou omylem a další stromy, z nichž brouk již stejně vylétl a kácí se tedy zbytečně, při tomto řešení jsou nechtěným pravidlem. Další stromy jsou oslabené náhlým osvitem a zraněním při pádu kácených stromů. Ponechání uschlých stromů jako ochranu pro ty malé jsou jen jiným řešením, přírodě bližším, kde ne člověk, ale příroda vybírá, tak jako tisíce let před tím. Při tomto řešení může být plocha uschlých stromů větší, při řešení motorovou pilou je pak větší plocha holin.
Nejdůležitějším bodem v následném období je vybrat bezzásahové zóny, během 10 let je zcelit podle plánu, který již nebude měněn a zvětšit na 30% území Šumavy. V dalších místech se proti kůrovci bude zasahovat, ale postupně se tato území budou zmenšovat, jak to vyžadují mezinárodní kritéria národních parků. Jak spolupracovat s obcemi je možné se učit v sousedním Bavorském parku. V každé obci je nějaká přirodovědná atrakce natahující turisty a plnící kapsu obecních pokladen. Park umí využívat dobrovolníků a práce studentů, paradoxně tu pracuje řada mladých lidí od nás. A také, park nabízí lidem, kterým není líno vejít do lesa, zážitek vstupu do přírodního lesa. Dřevěný chodník pralesem napadeným kůrovem ukazuje tisícím lidem, jak si s ním příroda poradí. Desetitisíce mladých i větších semenáčků dorůstají a místy i předrůstají uschlé starší „bratry“. Zkusme to také tak, funguje to a vsakující prales pohltí mnohem více vody než motorovou pilou a traktory hýčkaná mozaika holosečí a zelených zbytků přestárlého kdysi vysazeného lesa.